Ročník 2016 je za námi

A je to. V sobotu 10. září 2016 proběhl 11. ročník akce „5P“, neboli „Rallye“. Letos čekalo na účastníky nemálo změn. Zatímco ještě loni jsem mohl napsat, že existuje jedna posádka, která absolvovala všechny ročníky, letos už to neplatí, neboť tito skalní účastníci tentokrát poprvé nemohli. To ovšem nebyla jediná změna a dokonce ani ta nejpodstatnější.

Letošní novinky

Elektronické zadání

Asi nejmarkantnější změnou byl fakt, že jsme letos vyměnili obálky za elektronickou formu zadání pomocí e-mailů a PDF souborů. Doposud, ať už byl formát závodu jakýkoliv, vždy bylo zadání vytištěno na papíře a umístěno do obálek. Letos poprvé tomu tak nebylo a posádky musely mít s sebou chytrý mobilní telefon s připojením k internetu, přes který získávaly jednotlivé instrukce.

Tato změna nám přinesla řadu nových možností. Za prvé jsme mohli udělat zadání košatější, což by se nám v papírové podobě s obálkami podařilo jen stěží. Na posádky tak čekalo 25 základních instrukcí a k nim existovalo 58 nápověd. Převedeno do systému obálek, potřebovali bychom pro každou posádku sadu 83 obálek. Co si pamatuji, tak maximální počet obálek býval kolem 30. Tohle by se v papírové podobě prakticky nedalo udělat. Navíc by zbylo velké množství nepoužitých obálek.

Velkou výhodou byla také možnost vytvořit si program, který z odeslaných mailů sám sestavil výsledkovou listinu. To byla velká pomůcka a díky tomu jsem znal výsledky během několika málo vteřin.

Ale každá mince má dvě strany. Na té odvrácené zde byl fakt, že technika mohla selhat — co kdyby zrovna tuto sobotu měl Seznam výpadek? Sice jsem se pojistil tím, že jsem celý systém vytvořil ještě na jednom e-mailovém serveru, ale nervózní jsem byl. A pak taky na poměrně malých displejích mobilních telefonů byly instrukce hůře čitelné. Nakonec se ani jeden černý scénář nenaplnil. Seznam fungoval a displeje mobilních telefonů taky byly dostatečné.

Fázově posunutý start posádek

Další novinkou byl fázově posunutý start posádek. O tom ale posádky neměly tušení, protože jsem jim to na startu úmyslně zamlčel. Princip byl v tom, že jednotlivá stanoviště a trasa mezi nimi byly poskládány do okruhu. Na tomto okruhu jsem vytýčil čtyři startovní místa. Na startu si posádky vylosovaly startovní čísla a tím si nevědomky určily místo svého startu. Posádky č. 1 a 5 startovaly rébusem, který je přivedl k památníku na Kobyliské střelnici. Posádky č. 2 a 6 startovaly úlohou, jejíž řešení je navedlo do zahrady zámku Ctěnice. Posádky č. 3 a 7 se přesunuly do ulice Arnošta Valenty na sídlišti Černý most a posádka č. 4 jela podle itineráře k zámku v Kolodějích. Samozřejmě, že díky okruhu by nakonec všechny posádky absolvovaly všechna stanoviště, kdyby to ovšem bývaly stihly. Nějak se nám letos toulaly a celý okruh zvládla pouze jedna posádka, dvěma dalším k tomu zbýval jenom pomyslný krůček.

Toto posunutí startu však mělo celkem úspěch, protože to zvýšilo nejistotu posádek, jak na tom jsou. Z minulých ročníků byly zvyklé se potkávat na stanovištích s jinými posádkami, což se letos moc nestávalo, takže někteří nabyli dojmu, že asi musí být poslední. Rozhodně to byl zajímavý prvek a určitě si ho zapamatuju i do některých příštích ročníků.

Odloučení

Další novinkou bylo tzv. odloučení. Na posádky č. 3 a 7 čekalo dokonce hned na začátku závodu, ostatní se k němu dopracovaly až později. Principem tohoto prvku bylo, že posádka se musela rozdělit. Dále část pokračovala autem a část pěšky po jiné trase. Po nějaké době se obě části zase setkaly a dále už pokračovaly společně. Zatímco obě skupiny testerů hodnotily tuto část jako zajímavé zpestření, posádky v reálu byly docela překvapeny. Ale nakonec to všichni zvládli bez větších problémů, s malými se počítalo.

Časovka

Tzv. časovka byla prvkem závodu, který měl klíčový vliv na výsledné pořadí. Princip časovky spočíval v tom, že čas, který posádky strávily řešením úloh na jednotlivých stanovištích, se převedl na trestné body v poměru 1 minuta = 1 trestný bod. Takže hrálo velkou roli, jak rychle posádka dokázala příslušný úkol vyřešit.

Dětská hra

Protože se akce poslední dobou pravidelně účastní i posádky s dětmi, připravil jsem pro ně letos i samostatnou hru, aby se jenom nevezly v autě, ale aby měly svůj zájem. Využil jsem obrovské popularity mobilní hry na lovení Pokémonů. Na jednotlivá stanoviště jsem nalepil samolepky s obrázky jednotlivých Pokémonů a děti měly za úkol je najít. Za každého nalezeného dostaly bod a na konci byla soutěž vyhodnocena samostatně. Na pořadí v „hlavním závodu“ to však nemělo žádný vliv.

Stanoviště

Budeme-li za stanoviště považovat místo, na které se posádky přesunuly autem, a nebudeme počítat místa, na která se přesunuly pouze pěšky, měl letošní ročník 15 stanovišť (včetně stanovišť odloučení). Tentokrát se všechna stanoviště nacházela na území Prahy. Posádky nikde neopustily její katastr. Cílem bylo ukázat, že i v Praze existují místa, která si zaslouží návštěvu, a nemusí se jednat zrovna o „profláklá“ turistická centra.

Start

Letošní start byl na parkovišti před obchodním centrem Europark ve Štěrboholích. Odsud se pak posádky rozjely na svá startovní stanoviště podle toho, jaké číslo si vylosovaly.

Kobyliská střelnice (start pro posádky č. 1 a 5)

Památník v Kobylisích připomíná temnou dobu 2. světové války, kdy zde byli popravováni nepřátelé fašistického režimu, včetně lidických mužů. Úkolem posádek bylo najít na pamětní desce věk nejmladšího a nejstaršího popraveného. Cílem bylo zamyslet se nad zrůdností režimu, který dokázal popravit tak mladé a na druhou stranu tak staré lidi. Tento úkol nebyl z nejtěžších, ale šlo především o pozornost, protože jmen je na deskách bohužel hodně. Některé posádky se přehlídly a odeslaly špatná čísla, takže se musely opravovat.

Ač se to nezdá, tady na posádky „číhalo nebezpečí“ — kousek od památníku je hezký park, který dvě posádky objevily, a protože se jim tam líbilo, tak se tam asi hodinu zdržely a dle vlastních slov se „kochaly“. Nutno podotknout, že doba strávená kocháním jim pak ve finále chyběla a minimálně jedna posádka podle mých propočtů tímto nejspíš přišla o celkové prvenství, protože nestačila projet celou trasu!

Zkamenělý slouha

Od Kobyliské střelnice vedla trasa do sousedních Dolních Chaber, kde v ulici Ládevské před domem č. 29 stojí kamenný menhir zvaný Zkamenělý slouha. Podle informační cedule, která je u něj umístěná, se má jednat o jediný menhir na území hlavního města Prahy.

Ďáblická hvězdárna

Od Zkamenělého slouhy vedla trasa k ďáblické hvězdárně. Nejprve na dětské hřiště pod hvězdárnou, posléze pak přímo k ní. Z vrcholku vedle hvězdárny je za pěkného počasí daleký rozhled do krajiny a severním směrem nelze přehlédnout horu Říp, která tvoří dominantu tohoto rovinatého kraje.

 

 

Zámek Ctěnice (start pro posádky č. 2 a 6)

Další zastávkou na trase závodu byl zámek Ctěnice. Ještě nedávno zde byla expozice kočárů, ale byla bohužel zrušena a zůstal zde pouze nápis Kočárovna na jedné z budov. Já jsem ještě měl možnost si tenkrát kočáry prohlédnout, ale když jsme sem po roce přijeli s přáteli, již jsme nepochodili. Posádkám ale mohla vše vynahradit krásně upravená zámecká zahrada, do jejíhož altánu také vedly jejich kroky.

Zbytky černého mostu na Černém mostě

Následující itinerář zavedl posádky na nenápadné a nepříliš zajímavé místo. Jedna zajímavost se tam ale skrývala. Já jsem kdysi na sídlišti Černý most bydlel celých sedm let. Když jsme si jednou na začátku udělali s kamarádem procházku, upoutal nás pahýl mostu, který trčel ze svahu. „To bude asi ten černý most, po kterém se jmenuje celé sídliště,“ dělali jsme si tenkrát legraci. A ejhle, měli jsme pravdu! Zanedlouho vyšla v místních novinách jeho fotografie a u ní povídání, které celou situaci osvětlovalo. Ten most byl úzký a neměl ani své jméno. Černý byl od sazí projíždějících lokomotiv. Protože ale široko daleko nic nebylo, tvořil dominantu a podle něj tak pojmenovali nově se rodící sídliště. Na začátku 70. let museli most zbourat a postavit vedle nový.

Ulice Arnošta Valenty (start pro posádky č. 3 a 7)

Tady opravdu nebylo nic zajímavého až na to, že na blízkou autobusovou zastávku jsem chodil celou dobu svého pobytu na zdejším sídlišti. Pro posádky to ale taky bylo místo klíčové, protože právě tady začínalo odloučení. To mělo celkem 4 stanoviště a na pátem se obě skupiny opět setkaly.

Odloučení

Pěší trasa přivedla účastníky k ceduli naučné stezky. I když je dost poničená, přece jenom se z ní daly zjistit některé údaje. Pak vedla dále po cestě až k osamocenému stromu, v jehož dutině byla krabička s částí kódu. Od stromu se pokračovalo dál až k rybníku, kolem kterého bylo nutné projít a dostat se až do Hostavic a zde najít autobusovou zastávku u Dakar Hummer Baru.

Naproti tomu automobilová trasa vedla na parkoviště u Lidlu na začátku Horních Počernic. Bylo potřeba najít místo, které bylo porostlé břízkami a vypadalo jako útulný březový hájek. Kdo by ho na tomto místě čekal? Pak dále na Křovinovo náměstí, kde bylo možné vidět šestibokou kapličku a navštívit přilehlý Park ing. Slavomíra Nolče. Odsud vedla trasa přes parkoviště u golfového areálu Black Bridge a přes parkoviště u prodejny Albert na autobusovou zastávku v Hostavicích u již zmíněného baru, kde se obě části zdárně zase spojily.

Cílem odloučení bylo posádky překvapit novým, doposud nepoužitým prvkem a postavit je před neznámou situaci. To se, myslím, povedlo.

Památník bitvy u Štěrbohol 1757

Z Hostavic vedla trasa do Štěrbohol, konkrétně k památníku zdejší bitvy, která se udála v roce 1757. Je to zastrčený, hezky upravený památník s výhledem na Jižní spojku a Spalovnu Malešice. O bitvě samotné se mi podařilo získat podrobnější informace, které si posádky mohly přečíst v instrukcích.

Nikam nevedoucí most

Ze Štěrbohol vedla trasa nedaleko ke spíše technické raritě — nikam nevedoucímu mostu. Most byl plánován pro vlečku vedoucí k nějaké továrně, jenže z té pak sešlo. Protože však most byl již postaven, stojí tam dodnes a slouží pouze jako drahý držák na reklamy. Posádky dostaly možnost se po mostě projít, protože kód pro další pokračování se nacházel právě tam.

 

Kolodějský zámek (start pro posádku č. 4)

Další cesta zavedla posádky ke kolodějskému zámku. Ten byl dlouhou dobu zámkem vládním, takže jsem se nechal zmást a tuto informaci uvedl i do popisu v instrukcích. Ovšem už tomu tak není. Protože soud uznal neplatnost jeho konfiskace původním majitelům podle Benešových dekretů, byl jim v roce 2009 vrácen. Ti jej pak prodali a v současnosti je jeho majitelem společnost Pura Vida, za kterou stojí spolumajitel Třineckých železáren Tomáš Chrenek. No vida! Nebo Vida?

Hrdlořezy

Dále posádky pokračovaly pod železniční most v Hrdlořezích, poblíž Hořejšího rybníka. Zde je čekalo jít pěšky do přilehlé zalesněné stráně, kde se musely zaposlouchat do zvuků, odhalit zvuk „podivného ptáka“ a najít strom, na kterém „pták“ přebývá. Tady se bez mučení přiznám, že jsem využil existující keše Podivný pták a jejího příslušenství. Od stromu pak bylo nutné pokračovat daný počet metrů pod stanoveným azimutem. K tomu šlo buď využít specializovaný program v mobilním telefonu a pomocí projekce spočítat souřadnice požadovaného místa, anebo to určit odhadem, což se podařilo testerovi. Trasa pak zavedla posádky na piknikové místo, kde bylo nutné vyluštit kvíz.

A odsud pak trasa zamířila ke Kobyliské střelnici, čímž se okruh uzavřel.

Ukončení závodu

Jak již jsem psal, každá posádka začínala trochu jinde, proto konec závodu byl stanoven dvěma faktory: buď posádky dokončily celý okruh (podařilo se pouze jedné), nebo závod skončil úderem 18. hodiny. Poté všichni obdrželi instrukci, že závěrečné vyhodnocení se koná v restauraci U Hubatků poblíž metra Vysočanská. Myslím, že restaurace a vlastní vyhlášení se povedlo lépe než loni, takže lze bez problémů považovat letošní ročník za úspěšný.

Všechny fotografie si prohlédněte ve fotogalerii.

Štítky: