Dne 22. září 2017 se uskutečnil již 12. ročník akce „5P“. Letos byl ještě následován o týden později, tedy 29. září 2017, geocachingovou akcí (tzv. eventem) „ITZ SPECIÁL“, což je „brandovaný“ název téhož pro kačerskou komunitu.
V obou termínech se na startu sešlo 8 posádek, které byly připraveny poprat se s nástrahami trati. Pojďme se společně podívat, co je čekalo. Ještě předtím poznamenejme, že z 99 % bylo vše pro obě skupiny stejné, došlo pouze k několika rozdílům v detailech.
Start
Start závodu byl zrovna jedním z míst, kde ke změně došlo. Původně jsem ho sice plánoval pro obě skupiny stejný — v OC Nový Smíchov nahoře u McDonalds, ale zjistil jsem, že 22. září se zde bude konat Den bez aut a v jeho rámci bude uzavřena Štefánikova ulice. Pro vlastní závod to nevadilo, ale obával jsem se problémům s dopravou, takže jsem start přesunul k benzínové pumpě OMV u bývalé Orionky v Modřanech. O týden později jsem pak už místo startu ponechal podle původního záměru.
Ukázalo se však, že přesunutí startu k benzínové pumpě bylo dobré rozhodnutí a že jsem ho měl sem radši přesunout i o týden později. Ne že by to dopadlo vysloveně špatně, ale venku u benzínky to bylo přece jenom klidnější. Pokud mě paměť neklame, tak to byl první start, který se konal uvnitř budovy, všechny ostatní byly outdoorové a po letošních zkušenostech asi u nich zůstanu i nadále.
Vysílání na 108,0 FM
Hned na startu čekal na posádky úkol s poslechem rádiového vysílání, které probíhalo na frekvenci 108,0 FM. Vysílala se zde smyčka s instrukcemi dalšího pokračování. Použil jsem k tomu zařízení, které jsem už použil v roce 2012 a po pěti letech jsem ho vytáhl z šuplíku a oprášil.
Mám pocit, že před pěti lety to fungovalo o trochu lépe než letos, přičemž konfigurace byla totožná. Dosah byl však pouze kolem 2‑3 metrů od zdroje, s přibývající vzdáleností silně vzrostl šum. Zde to dopadlo kupodivu lépe v otevřené přírodě u benzínky než uvnitř v obchodním centru. Navíc se na některé posádky obořila obsluha jedné z fastfoodových restaurací, aby jim tam neodrazovaly zákazníky. Naštěstí ale k žádnému vážnějšímu konfliktu nedošlo.
5P: Ze zdejšího startovního pole zvládlo vysílání přijmout bez použití nápovědy sedm posádek.
ITZ SPECIÁL: Ze zdejšího startovního pole zvládly vysílání přijmout bez použití nápovědy dvě posádky.
Výše uvedená statistika nejspíš potvrzuje to, že venku byly pro vysílání lepší podmínky. Na druhou stranu se i v obchodním centru našly dvě posádky, které vysílání přijaly a rozluštily, aniž by potřebovaly nápovědu. Takže je otázka, jestli byl hlavní problém na straně vysílání nebo příjmu. Budu sebekriticky předpokládat, že na straně vysílání, a příště si na to dám větší pozor.
Na druhou stranu byla k dispozici nápověda, která skýtala textový přepis vysílání, takže ani v případě technických problémů nebyl problém pokračovat dál.
„V stranu polední zamiř a u Krmítka pro slony se dej do kopce…“
Zachycením příjmu vysílání to však neskončilo. Instrukce byly uvedeny v mírně zašifrované podobě. Zde se začátek vysílání lišil v závislosti na poloze místa startu. Pro 5P zněl „v stranu půlnoční zamiř“ a pro ITZ SPECIÁL „v stranu polední zamiř“. Zbytek již byl pro obě skupiny stejný.
Bylo potřeba určit, že „strana polední“ je jih, resp. „strana půlnoční“ je sever. Kdo tuto informaci nemá v hlavě uloženou, jednoduše ji vygůglí na internetu.
Dalším klíčovým bodem bylo „nalezení“ Krmítka pro slony. Spíš než nalezení bylo důležité zjištění, kde se dané „krmítko“ nachází. Ačkoliv to na první pohled vypadá jako šílený výplod autora závodu, Krmítko pro slony je neoficiální název pro betonové skulptury pod Barrandovským mostem. Dá se to jednoduše vygůglit a hned první nalezený odkaz směřuje na mapy.cz, takže s tímto úkolem by neměl být problém.
Další popis už byl téměř zřejmý — „malý elektrický oř“ = tramvaj, „železný oř“ = vlak, „zdvižená dřevěná paže“ = zdvižená závora na železničním přejezdu, „prosmýknout se pod břichem železného oře“ = projet podjezdem pod železniční tratí.
Tento úkol bylo lepší vyřešit hned na startu „prstem po mapě“, určit, kde je cíl, a tam se vypravit. Tentokrát se nevyplatilo vyrazit hned na trať a uvedená místa identifikovat až při jízdě. To však bylo součástí úkolu a každá posádka se s tím musela nějak poprat.
5P: Ze zdejšího startovního pole zvládlo určit cíl itineráře bez použití nápovědy pět posádek.
ITZ SPECIÁL: Ze zdejšího startovního pole zvládlo určit cíl itineráře bez použití nápovědy také pět posádek.
Jak je vidět, s rozluštěním instrukcí si posádky vesměs poradily bez větších problémů. V obou skupinách si nápovědu vzaly tři posádky.
V „kačerské“ skupině však byla jedna posádka, pro kterou to byl úvodní, velký a zásadní zásek celého závodu. Za prvé špatně určili světovou stranu (přesně naopak) a za druhé se nějak nesrovnali s instrukcemi zadání, takže skončili v úplně jiném koutu Prahy. Z pro mě nepochopitelných důvodů nechtěli použít nápovědu a neochotně tak učinili až na můj přímý telefonický nátlak. Ale i o tom je tento závod — o schopnosti se rychle rozhodnout, jestli použít nápovědu, nebo se snažit úlohu (a itinerář je formou úlohy) vyřešit bez ní. Správně použitá nápověda dokáže posádku nakopnout dopředu a ztráta deseti trestných bodů je přijatelná oběť.
Pro zmiňovanou posádku to však byl nejhorší možný začátek. Nejen že ztratili čas, o který sice nešlo přímo, ale na konci jim pak citelně chyběl, stejně museli nápovědu použít, takže ty trestné body se jim i tak načetly, ale navíc si přepnuli psychiku do stavu naštvání, který jim nejspíš vydržel až do konce. Sice se potom „chytli“ a rozhodně závod nevzdali, za což jim patří uznání, ale dobrá nálada byla určitě pryč.
Osobně mě tato situace mrzí, ale bohužel 15 posádek, které se s úkolem úspěšně popasovaly, hovoří jasně — úkol byl splnitelný a za vzniklé problémy si posádka může sama.
Jezerní královna
Instrukce zavedly posádky k jezírku v Prokopském údolí. Jedná se o vděčnou lokalitu. Zde na ně čekal „zahřívací“ úkol najít Jezerní královně ztraceného vojáčka. Ačkoliv byla tma a malí vojáčci byli černí, nečinil tento úkol větších problémů a ani tak nebyl zamýšlen. Posádky si v klidu užily noční atmosféru místa a bez velkého zdržování se vypravily vstříc dalšímu dobrodružství.
Pacoldova vápenka
Nyní už došlo na první ze šesti grafických itinerářů. Letos poprvé s „pravidlem pravé ruky“ a „pravidlem pro kruhové objezdy“. Ale zdá se, že se s tím účastníci popasovali celkem v pohodě, navigace byla jen o trochu složitější než dříve.
Takže bez problémů dojeli nad Velkou Chuchli k Pacoldově vápence. Zdejší úkol zjistit počet komínů vápenky byl opět spíše symbolický, vyřešit šel několika jednoduchými způsoby. Pouhým zrakem ve tmě to nemuselo být tak jednoduché, ale bylo možno vygůglit fotografii anebo si všimnout, že na zábradlí příjezdového můstku visela cedule, na které byla vápenka vyobrazena.
Zpřeházená pověst
Následoval itinerář, který zavedl posádky do Jenče k turistickému přístřešku na křižovatce. Zde obdržely pověst, která však byla přeházená. Prvním úkolem bylo ji poskládat do správného pořadí a na základě toho si vytvořit šifrovací tabulku a dešifrovat heslo. Zde se jednalo o Malý polský kříž, a kdo správně složil pověst, neměl s následným dešifrováním problém.
Průměr řešení této úlohy byl 29,9 minut, nejrychlejší za 9,9 minut, ale to bylo s použitím nápověd. Nejrychlejší řešení bez použití nápovědy tak zabralo 13,3 minut, na záda jim dýchaly posádky s 15,2 a 18,3 minutami, což je opravdu velmi dobrý výkon.
„Mé Housle, mé Housle!“
Další cesta vedla do Houslí. Psáno s velkým „H“. Je to přírodní oblast u Lysolají, kterou tvoří podlouhlá rokle prý ve tvaru houslí. Počítáme-li i jezírko v Prokopském údolí, pak se jednalo o druhé atmosférické místo závodu. Noční procházka na konec rokle, kde jsme umístili falešný náhrobek a svíčky, patřila určitě k oceňovaným částem závodu. Už z toho důvodu, že se členové posádek mohli protáhnout a zase trochu zapojit nohy. Časově navíc spadala zhruba doprostřed závodu a rozdělovala ho tak na dvě poloviny — před Houslemi a po Houslích.
5P: Úkoly z Houslí v zásadě nepatřily mezi ty složité, ale jeden problém se, bohužel, přece jenom dostavil. U vstupu do Houslí je umístěna socha zvláštního tvora, jejíž název měly posádky zjistit. Při tvorbě úkolu a testech se to zdálo jako triviální, neboť u sochy byla cedulka s jejím názvem. Jaké však bylo nepříjemné překvapení, když první posádky začaly hlásit, že cedulku nemohou najít. A měly pravdu. Při přípravě takovéto akce většinou trnu hrůzou, že se na poslední chvíli objeví nějaká uzavírka, zákaz vjezdu a podobně. To se letos nestalo, zato se stalo něco, s čím jsem prakticky nepočítal — zmizela cedulka s názvem sochy. Sice byla k dispozici nápověda, ale minimálně jedna posádka ztratila hledáním cedulky dost času, který jim nakonec naštěstí nechyběl, ale i tak to bylo nepříjemné. Za to se omlouvám, ač jsem to nemohl ovlivnit.
ITZ SPECIÁL: Pro kačery jsem již úkol upravil tak, že název sochy museli vygůglit. Na internetu se však dá najít název v jiné podobě, než která byla na cedulce, ale to jsem vyřešil tak, že jsem akceptoval oba názvy. Tady měli kačeři výhodu v tom, že jejich závod se jel až jako druhý.
„Znám křišťálovou studánku, kde…“
Po návratu z Houslí a rozluštění názvu sochy čekal na posádky trošku záludný úkol. Nejprve bylo potřeba správně sestavit klasickou básničku od J. V. Sládka Lesní studánka. Znám křišťálovou studánku, kde… Atd. Znáte určitě všichni. Následující itinerář měl taktéž přeházená políčka a bylo nutno je přeskládat podle toho, jak byly přeskládány verše básničky. Potud asi nenastal žádný zádrhel.
Jenže to nebylo všechno. V básničce se ve třech verších lišila slova od originálního znění. Místo „kde nejhlubší je les“ bylo v zadání „kde hluboký je les“ atd. Úkolem posádek bylo tyto rozdíly odhalit a v políčcích itineráře odpovídajících příslušným veršům změnit umístění šipek. V zásadě šlo o to, že příslušná políčka měla dvě možnosti, jak pokračovat dál, a šipka ukazovala tu špatnou, bylo třeba ji přemístit na druhý výjezd. Tady se však ukázalo, že každý uvažuje trochu jinak, takže někdo v tom čekal trošku větší obtížnost, než tam ve skutečnosti byla. Bylo to asi trochu „maso“, obzvlášť, pokud je na hodinkách něco mezi půlnocí a druhou hodinou ranní a máte za sebou cca pět až šest hodin závodu. Ale nakonec se to taky všem podařilo, některým samozřejmě za použití nápověd, což ale není žádná hanba.
Do Libčic za hroby
Kdo se úspěšně popasoval s nástrahami přeházeného itineráře, dostal se do Libčic nad Vltavou na malé parkoviště. Z jedné strany se nacházel místní hřbitov a ze strany druhé služebna Policie ČR. Na posádky zde čekal jeden logický úkol, řešitelný z pohodlí automobilu, který jsem jenom kvůli atmosféře formuloval jako „najdi pro duchy zemřelých jejich správný hrob“ a následovalo zadání, jak hroby přiřadit. V podstatě se jednalo o úlohu typu zebra.
5P: A opět se ukázalo, že vynalézavost soutěžících je bezbřehá a že prostě na všechny možné situace nikdy nepřijdu. Několik posádek totiž zadání pochopilo absolutně a vydalo se na libčický hřbitov hledat konkrétní hroby. Napomohla tomu i skutečnost, že hřbitov byl i v noci přístupný, což jsem vůbec nečekal, většinou se hřbitovy na noc zamykají. Opět se nestalo nic horšího, než že ztratily nějaký ten čas, který v tomto případě ale na konci docela chyběl…
ITZ SPECIÁL: Pro kačery jsem již formulaci zadání upravil tak, že je úkol nutné řešit virtuálně a na hřbitov nechodit. Povedla se ale jiná věc. Když jsem hru připravoval, trochu jsem uvažoval, jak se asi zachová služba na policejní stanici, až na přilehlé parkoviště začnou v noci přijíždět auta jedno za druhým, nějakou dobu na místě setrvají a pak odjedou. Nakonec jsem si řekl, že neděláme nic nelegálního, na parkoviště není zákaz vjezdu ani žádné omezení, tak co. Zatímco z prvního termínu mi nikdo nic nehlásil, jedna kačerská posádka se s policisty setkala. Přece jenom se přišli zeptat, proč jim tam v polovině noci pobíhají pod kamerami. S vysvětlením se ale spokojili a na další posádky již nijak nereagovali.
Máslovice
Z Libčic se přes Kralupy nad Vltavou pokračovalo do Máslovic k Muzeu másla. To bylo samozřejmě v noci zavřené, ale nějaký úkol se tu pro posádky přece jenom našel. Nebyl nikterak složitý. Nejrychleji byl vyřešen za 1,8 minuty a nejpomaleji za 7 minut. Jednalo se pouze o rozcvičku před „zlatým hřebem večera“.
Troška záludnosti
Cesta z Máslovic podle posledního itineráře v sobě skrývala Trošku. S velkým „T“. Jednou ze speciálních instrukcí byl obrázek odkazující na Troškův film Slunce, seno, jahody. Ten se odehrával v jihočeské vesnici Hoštice. A ves stejného jména je i kousek od Máslovic. Tam bylo nutno odbočit z hlavní silnice a vesnicí pokračovat podle dalších pravidel itineráře dále.
Nutno říct, že tahle drobná záludnost některým posádkám trošku zamotala hlavy. Některým trošku více. Členka jedné posádky si dokonce svého nového antistresáka pojmenovala Hoštice, že, Jituš? (Doslechl jsem se, že ten druhý se prý jmenuje Miloš.)
I tak si s tím posádky vesměs poradily dobře. Nejkratší doba průjezdu touto etapou byla 23 minut 34 sekund, ovšem nejdelší byla 103 minut 31 sekund. Vzhledem k referenční době 40 minut to představovalo o hodinu delší bloudění. Každý si holt někdy vybral slabší chvilku.
Hřbitov bláznů
Automobilová trasa končila u psychiatrické nemocnice Bohnice, konkrétně zezadu u vchodu do zdejší farmy. Pak už následovala pouze pěší část v trvání cca 1,5‑2 hodiny.
Na toto stanoviště se dostalo 15 posádek z 16 (počítáno samozřejmě z obou termínů). Pouze jednu posádku zastihl neúprosný konec závodu v 5:30 na cestě z Máslovic do Bohnic.
O stanoviště dál, ke starému bohnickému hřbitovu, se podívalo 14 posádek. Jedna totiž poté, co zjistila, že jsou čtyři hodiny ráno a k dokončení závodu jí zbývají hodiny dvě, závod vzdala a odjela se domů vyspat. Možná to byla škoda, protože ty dvě hodiny nebyly dogma a dalo se to stihnout i rychleji, nejspíš by se do limitu vešli.
Každopádně posádky se tentokráte po svých vydaly k cca půl kilometru vzdálenému bohnickému hřbitovu. Prý se jedná o druhé nejstrašidelnější místo v České republice. Těžko říct. Hřbitov v dobách minulých sloužil k pohřbívání chovanců bohnické psychiatrické léčebny, ačkoliv od roku 1959 se zde již nepohřbívá. Nicméně milovníci tajemna ho považují za svého favorita. Na hřbitově se prý nachází jeden hrob, který má temnou vlastnost — pokud tam někdo vysloví název napsaný na náhrobku, zemře. Marie Tůma vás zdraví, vypadněte odsud! (Prý se to jméno nesmí vyslovit u toho náhrobku, jinde vyslovení nevadí.)
Démon, bludičky a Skytalé
V každém případě se náš závod odehrával bezpečně vně hřbitovních zdí. U turistického přístřešku čekal na posádky živý démon. Nebyl však zlý, spíš naopak, nabídnul posádkám úkol, za jehož splnění dostaly odměnu. Pak se posádky vydaly na cestu temným lesem, lemovanou zářícími bludičkami na stromech.
Kačeři jsou z tzv. nočních keší na bludičky zvyklí, „nekačeři“ asi na tuto formu narazili poprvé. Nikomu však nečinila problémy a tak na konec bludičkové trasy na pařezovou mýtinu dorazilo v limitu 12 posádek.
Tam na ně čekala Skytalé, stará šifra spočívající v namotání proužku papíru na tyč a přečtení nápisu. S touto šifrou si bez nápovědy poradilo 8 posádek z 12, které se na toto stanoviště dostaly.
Vesnice přízraků
A pak už jenom následovala cesta do Vesnice přízraků, místa s ruinami starých staveb, které v noci působilo tajemným dojmem. Zde bylo nutno v útrobách jedné z ruin nalézt číselný kód, který posádky posunul směrem do cíle celého závodu.
Do Vesnice dorazilo 11 posádek. Chvilka hledání a kód byl na světě. Doufám, že aspoň některým z nich z pobytu v těchto místech naskočila aspoň malá husí kůžička.
A jestli se na začátku zmiňovaný nešťastný tým v průběhu závodu trochu srovnal se situací, tady nejspíš opět dostal direkt — nestihl odeslat kód z Vesnice přízraků o 1 minutu! Když to padá namazanou stranou dolů, tak to holt padá.
I když považuji Vesnici přízraků za vygradování celého závodu, není vlastně o čem psát. To se totiž musí prožít na vlastní, případně husí kůži.
Závěrečné heslo
Pěší kruh se uzavřel a posádky stanuly u svých automobilů, které před nějakou tou hodinou opustily. Zde na ně čekal závěr jak z Pevnosti Boyard — z indicií, získaných v průběhu závodu, uhodnout závěrečné heslo. To se povedlo 9 z 10 posádek, které se k hádání hesla propracovaly. Pro tu jednu posádku to však byla hořká pilulka na konec. Ale i tohle patří k akcím tohoto typu. Vždyť i v Boyardu se nejednou stalo, že zpocení a vyčerpaní hráči stáli na šachovnici písmen, Felindra otočila tygří hlavou a místo sypání boyardů se ozval dutý zvuk mechanismu, který poklad tentokrát nevydal. Ale ty zážitky, ty vám nikdo nevezme.
Vyhlášení v pizzerii
Protože na rozdíl od předchozích ročníků se letos končilo nad ránem, vyvstala otázka, kde provést vyhlášení výsledků. Chvilku jsem uvažoval i o využití veřejných piknikových míst, kde je možné bez ohlášení rozdělat oheň (myslel jsem, že bychom si opekli buřty, jak jsme provedli v roce 2007 ve Zvířeticích). Nakonec jsem však narazil na pizzerii, která je otevřena nonstop. Provedl jsem tedy rezervaci na oba termíny a mohli jsme vyhlašovat v komfortu, tak jako v minulých letech.
Musím však říci, že mezi jednotlivými termíny to bylo jako nebe a dudy. V prvním termínu vše klaplo na výbornou, zatímco při druhém se obsluha tvářila, že o naší rezervaci nic neví. Nakonec nás přece jenom umístila někam, kde jsme se vešli a nikomu jsme nepřekáželi. Věřím, že kačeři to nakonec na své kůži moc nepocítili, neboť neměli srovnání, já jsem ale byl z přístupu mírně rozladěn. Projevilo se to aspoň na mé naprosto minimální útratě oproti předchozímu týdnu. Mít podobný „servis“ o týden dříve, asi se pro kačerské vyhlášení poohlédnu někde jinde.
Je to za námi
Tak a je to za námi. Dvě probdělé noci máme za sebou. A jak se říká, dušička má pokoj. Podařilo se mi zrealizovat něco, s čím jsem koketoval již od roku 2004 — celonoční závod.
Podle reakcí účastníků bylo nakonec zhruba 15 z 16 posádek spokojených. Někteří možná byli zklamáni, že se jim nepodařilo umístit lépe, ale v zásadě si závod užili. Aspoň doufám. Od té šestnácté, nešťastné, ústrky závodu kroušené posádky nemám zatím žádnou zpětnou vazbu. Tak uvidíme, jestli v nich převládla hořkost, nebo si nakonec řeknou, že zážitky nemusí být pozitivní, ale intenzívní. A že intenzívní tedy skutečně byly!
Král je mrtev, ať žije král!?
Co dál? Vyvstávají přede mnou dva otazníky. Ten první, zda bude vůbec nějaké příště, nějaký další ročník. Zatím není úplně rozhodnuto. A pak ten druhý, který se odvíjí od toho prvního: Pokud bude další ročník, bude opět i ve formě eventu pro kačery? Ani tady není zatím jasno. Nechám si čas na rozmyšlenou. A pokud to dobře dopadne, tak vás včas oslovím.